Po předchozím neúspěchu vyjíždíme opět do Súľovských skal. Tentokrát je počasí tak akorát, polojasno, trochu zima. Ale hlavně neprší a není mlha. Súľovské skály jsou kousek od Bytči, jako výchozí bod jsme zvolili obci Súľov. Bez problémů tam dojíždíme, auto necháváme na "placeném parkovišti bez ostrahy" v jakémsi centru obce a připravujeme se na výlet. Před námi parkuje jakási rodinka, jdou ale jinudy než my. Později se potkáváme. Konečně vidíme, co nás čeká - pěknej kopec neboli "kopec jak prase". Vracíme se kousek po cestě, po které jsme přijeli a zabočujeme doprava po zelené nahoru. Cestu lemují naučné cedule a samé kvitka ( modré, žluté....odborník nejsem ). Už od prvních metrů vidíme, že to bude náročné. Chodník nás svým sklonem praštil do hlavy a různé žebříky, pomocné železa ve skále a úzké průlezy nás přesvědčují, že dneska to nuda nebude. Nějak po hodině intenzivního stoupání bukovým lesem se dostáváme ke Gotické bráně. Je to taková větší díra ve skále. O kousek dál je už první výhled do kraje a je možno vidět cestu, po které se přijíždí. Na levé straně vidíme Organy a na pravé se tyčí náš další cíl - Hrad. Cesta vede kolmo dolů, aby po chvíli mohla zase kolmo stoupat k hradu. Během výstupu zjišťuji, že skála je opravdu tvrdá. Bohužel ne rukou ale kolenem. Chvíli přemýšlím, jestli ho mám rozdrcené a budu ještě někdy chodit nebo budu už doživotně upoután na vozík. Navíc se mi taťka směje. Po chvíli to ale rozchodím. A kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp. Za chvíli totiž vede cesta přes malý žebříček. Ten sám o sobě není nijak zvláštní, takových je po cestě spousta. Trochu zákeřný je ale ten strom těsně nad ním. Slyšel jsem jenom jakousi ránu a "kurv....". No nic. Za chvíli jsme na hradě. Že tu byl hrad připomíná jen pár zachovalých stěn. Vylézt se dá až na vrchol, přes takový zajímavý žebřík a malinkou díru ve zdi. Když říkám malinkou, tak tím myslím opravdu malou. Já jsem prolezl až když jsem brašnu a stativ nechal pod žebříkem, jinak jsem neměl šanci. I jiní měli problémy, a to s malým batůžkem :) Z Hradu je nádherný výhled 360° po okolí. Nahoře potkáváme jednoho dědulu. Opravdu hovorného ( ukecaného ). Má rozložený malý starý stativ, vedle něho starou Praktiku a na zemi batoh. Když k němu přijdeme, začne vykládat, kde všude byl, co by jsme měli vidět...Z batohu vyndává jedno malé album a ukazuje nám fotky Súľovských skal z podzimu ( docela dobré ), ze Slovenského Ráje...Pak vyndává druhé album, to je kronika a ukazuje další fotky. Měli jsme pocit, že v tom batohu má celý svůj život. Říká mi, že si mám vylézt ještě na tu skalku, u které stojíme. Dobrá rada. Doporučuji. Nahoře je malá plošinka 2x2m a pokud nemáte závrať, vidíte ještě lépe než z "nádvoří". Před sebou máme nejvyšší vrchol dneška - Brada (816m). Jak vypadal Hrad před tím, než ho srovnalo zemětřesení v 17.stol. vidím na protější skále ( v pozadí opět Brada ). Slováci byli asi fakt fandové do stavění hradů na co nejvíce nepřístupných místech. Na opačné straně je vidět, co jsme zatím ušli. Když máme výhledů dost, tak jdeme dál. Nahoru mezitím dorazila ta rodinka, co parkuje před námi, prý jsou z Karlova. Děda má tedy další posluchače a my odcházíme. Po zajímavém zpátečním průlezu dírou nás čeká další zajímavý okamžik - cesta z Hradu vede dost rychle dolů. Po listí, které klouže a schovává kořeny. Jestli jsem měl po cestě strach, že rozflákám foťák, tak tady. Sem tam jsem sestupoval radši po všech čtyřech. A to bylo sucho, za mokra to musí být ještě zajímavější. Tak nějak se dostáváme pod Bradu, na kterou se dá vylézt jen horolezecky. Počasí se nějak kazí, začíná být zima. Cestou potkáváme další pěkné výhledy, v dálce vidíme výchozí místo - Súlov. Sakra, ten je daleko. Dostáváme se až na nejzašší místo Súľovských skal a po modré sestupujeme dolů. Až budete skoro dole a vesnici budete mít na dohled, modrá odbočuje kdesik doleva. Doporučuji jít po louce rovně dál směrem na Súlov. Uvidíte totiž celé skály v plné nádheře ( poslední panoramata ). Až dorazíte k vysokému plotu, jděte doprava, narazíte na polňačku, která vás za chvíli dovede přímo na místo, kde jsme nechali auto. Za stěračem nacházíme lístek, na kterém je napsáno, že máme zaplatit 30Sk za parkovné. Jaksi ale není komu, nikde nikdo a tak jedeme. Na plánu máme ještě jeden cíl - Hlbocký vodopád. Podle dědovy rady jedeme do Hlboké nad Váhom ( kousíček od Súlova ), tam necháváme auto a cedula už nás po zelené vede na vodopád. Hlboká je nějaká hodně bohatá vesnička, takové baráky, co tam mají...Po půl hodině dorážíme k vodopádu. Kutím fotky, když už jsem skoro hotový, chci vylézt ještě nad vodopád. Je tam železné lano, sice skoro kolmá zeď ale snad by to šlo. Rozhoduji se a mezitím si to přištrachá nějaký dědula. Oblečený jak lesák, v ruce dřevěnou hůlku. Přišel k nám a začal cosik mluvit. Já mu nerozuměl ani slovo, později je mi dekódována taťkou aspoň část ( mluvil něco o tom, že za mlada tam lozili se koupat....). Těžko říct jestli byl po obrně nebo ožralý ale mluvil divně. Chvíli koukal na vodopád a pak šel k té stěně s lanem. Koukali jsme, co to dělá, že tohle nemá šanci zvládnout. Ale dědula, v jedné ruce hůlka, v druhé láno, lezl nahoru jak veverka. Čuměl jsem tak, že jsem ho nebyl schopný ani vyfotit. Vylezl až navrchol a kamsik zmizel. Když jsem se probral ze šoku, řekl jsem si, že když to zvládl on, tak já taky. A tak jsem lezl. Nahoru to bylo celkem v pohodě. Nahoře mě čekal další šok. Kromě strže dolů, ze které jsem přilezl, okolních kolmých skal a malého průtoku potoka ve zdi tam nebylo nic. A děda nikde. Kam sakra zmizel? Chvíli jsem tam pobíhal, jestli něco nenajdu, nějakou stezku ale fakt nic. Buď uměl létat, šplhat jak pavouk nebo...Nevím. Úvahy jsem přerušil, když jsem lezl dolů. To už tak v pohodě nebylo. Vlastně jsem měl velký strach. V jednu chvíli jsem byl pevně odhodlaný držet se lana, být na místě a počkat, až přiletí záchranný vrtulník. Nakonec jsem se ale dolů nějak dostal. Jdeme zpátky, rozvíjíme teorie o dědovy ( T - Je to poustevník, žije nahoře a sem tam chodí dolů do hospody. Já - buď tam šel umřít a nebo tam už dávno umřel a straší tam ). Pravdu se asi nedozvíme...Auto nacházíme tentokrát bez lístečku, a tak frčíme sedření domů...Ale bylo to fajn a Súľovské skály doporučuji ( www.sulov.sk ).